V dnešní době by z technologického hlediska neměl být pro člověka problém dostat se do vesmíru. Cesty na Měsíc by se rovněž mohly stát běžnou záležitostí, vždyť se jedná již o dávnou překonanou výzvu. Tak proč se nám zdá, že se vývoj tímto směrem jakoby zastavil a ustrnul na mrtvém bodě? Odpověď je relativně jednoduchá.
Peníze, politika a gravitace.
Ve své základní podstatě jak politika, tak i peníze tvoří dvě spojené nádoby. Vesmírné závody SSSR a USA obě tyto mocnosti finančně zcela vyčerpaly, přičemž následky této orbitální hry na honěnou, pociťují obě země doposud. To byl rovněž jeden z důvodů, proč se další vývoj raket a vesmírných lodí v USA přesunul z velké části do soukromého sektoru (Elon Musk). Pomineme-li tedy peníze a politiku, zůstává nám ve výše citované skupině gravitace, čímž se dostáváme k vesmírnému popř. orbitálnímu výtahu.
Jednou z největších překážek při cestách do vesmíru je gravitace a s ní spojená obrovská spotřeba paliva. Rovněž konstrukční prvky kosmických lodí musí být upraveny tak, aby odolaly přetížení a obrovským teplotním výkyvům, zvláště při návratových sekvencích. Nelze se tedy divit, že lidé začali hledat možnosti, jak gravitaci neutralizovat popř. obejít.
Myšlenku orbitálního výtahu resp. tehdy „ vesmírné věže“ poprvé nadnesl r. 1895 při návštěvě Paříže ruský vědec a jeden z otců kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij a to ve chvíli kdy poprvé spatřil Eiffelovu věž. Tento jeho postřeh balancující na hraně vědy a románů Julese Verna nezapadl a žil svým vlastním životem a to především po druhé světové válce zvláště v období vesmírné horečky. Podrobněji se tímto tématem zabýval například Jerom Pearson (1975, Acta astronomica), laické ale i odborné veřejnosti pak vše přiblížil ve své sci-fi novele Rajské fontány (1979) spisovatel a vědec Arthur C. Clarke.
A co to vlastně je, ten vesmírný výtah?
Stručně řečeno by se mělo jednat o dvě stanice (pozemská a orbitální) spojené lanem, po kterém by se pohybovaly kabiny popř. boxy převážející jak materiál tak i cestující. Pro celý projekt stojící na základních principech odstředivé síly se ustálil pojem „gravitační bypass“ a jeho vývoj je cílem vědeckých studií a testů (např. NASA, Japonsko).
Zásadní komplikací pro celý proces stavby je ovšem absence dostatečně pevného materiálu na výrobu lana, které by při délce několika tisíc kilometrů mělo disponovat potřebnou nosností-tažností a flexibilitou a z pozemského měřítka nadlimitní trženou délkou. Jistou nadějí v tomto ohledu jsou nově objevované a zdokonalované materiály. Hovoříme zde třeba o kevlarových, diamantových a uhlíkových nanovláknech, kdy zvláště jejich vhodná kombinace by mohla v relativně brzké budoucnosti tuto výzvu překonat.
